Třída: Aves (ptáci)

Řád: Psittaciformes (papoušci)

Čeleď: Psittacidae (papouškovití)

Rod: Melopsittacus (andulka)

Druh: Melopsittacus undulatus (andulka vlnkovaná)

V péči lidí na celém světě žijí miliony modrých, žlutých, zelených a všelijak strakatých andulek.

Chovatelé využili genetického potenciálu andulek a jeho muatcí k vyšlechtění celé řady různě barevných forem. Doma chované andulky jsou nejen barevnější, ale také těžší a pomalejší než jejich volně žijicí příbuzné. V australské divočině by neměly šanci přežít.

Vzhled volně žijicí andulky: Je velká asi jako vrabec a váží 30 gramů – průměrná ,,andulka domácí“ i přes 50 gramů. Divoké zbarvení je více či méně sytě zelené, křídla a hřbet jsou černohnědé. Hlava je žlutá s hustým černým vlnkováním, obličejová maska od temene až po hrdlo světle žlutá. Na líci je protáhlá modrá skvrna, pod ní na hrdlé tři černé tečky. Ocasní pera jsou velmi dlouhá. Andulka vlnkovaná je krásný, elegantní pták schopný pžežít v drsných podmínkách australského vnitrozemí. Dobře snáší nepříznivé podnebí s nedostatkem deštů, nimž se musí vyrovnat. Andulky přelétají i suché oblasti ve středu kontinentu, kde prší jen velmi zřídkakdy. Za vodou táhnou tito zdatní letci i tisíce kilometrů daleko. Někdy trvá celé měsíce či dokonce roky, než v některých oblastech konečně zaprší. Jakmile na zem dopadnou první dešťové kapky, andulky ihned vyhledají vhodné dutiny a začnou – jako na povel – s pářením, hnízděním s odchovem mláďat. V rychlém sledu každý pár vyvede v několika snůškách až osm mláďat, aby se vyrovnaly ztráty populace způsobené suchem. Australkém vnitrozemí neprší dlouho, ale vláha, kterou zem přijme, stačí k tomu, aby vyrostly nové rostliny a vytvořily květy a plody. Samečci andulek, shánějí potravu nejdříve pro samičky sedicí na vejcích, pak i pro celou rodinu, tak nacházejí dostatek potravy i poté, co se dešťová voda dávno vypařila.

Život v hejnu: V přírodě žádná andulka nežije sama, ale v obrovských hejnech čítajicích někdy i několik tisíc ptáků. V hejnu se každý musí naučit dělat to, co dělají ostatní. Není proto divu, že andulky jsou bystří pozorovatelé a neustále sledují své druhy. To platí nejen pro volně žijicí ptáky, ale i pro andulky chované v lidské péči. Jestliže například andulka vidí jinou andulku žrát, přidá se k ní, a počet ptáků věnujících se potravě tak stále roste. Toto chování můžete pozorovat i u svých andulek chovaných doma. Třeba když jedna skupinka nebo i jen jeden pták začne hledat potravu na zemi, ostatní se k němu záhy připojí. Andulky dělají skoro všechno společně. Žádný člen hejna nevybočuje z řady. Andulky jsou velmi otužilé a dokážou přežít v opravdu drsných podmínkách.

To co bylo pokusně ověřeno, ale se svými ptáky nidky nezkoušejte! Při teplotě 20 ºC a 30% vzdušné vlhkosti dokážou přežít až 30 dnů bez jediné kapky vody. To je nesmírně obdivohudný výkon, když uvážíme, že je ho schopné tak malé tělo. Odpověď na otázku, jak je to možné, nám dává evoluce. Celý organismus je uzpůsoben k maximálně šetrnému hospodaření s vodou, která je v původním životním prostředí andulek nedostatkovým zbožím. Proto andulky v horku setrvávají těměř bez pohybu ve stínu stromů. Pohyb znamená vyšší potřebu kyslíku, tím pádem intenzivnější činnost plic a více vydechované vody. Andulky jsou proto svým chováním optimálně přizbůsobeny podmínkám biotopů, ve kteých žijí.

Společná historie andulky a člověka je oproti psovi a kočce mnohem kratší. Je tomu přes 200 let, co Evropané vědí o existenci těchto krásných papoušků. První popis poskytli podle všeho Shaw a Nodder v roce 1805. První živé andulky pak do Evropy zřejmě dovezl známý anglický přírodovědec John Gould , který spolu se svou ženou procestoval Australii křížem krážem a ve vnitrozemí kontinentu pak narazil na krásné drobné zelené papoušky. Gould byl andulkami nadšen a věnoval se podrobněji jejich způsobu života. Výsledky shrnul knize ,,Birds of Australia“. Těžko by někdo dokázal popsat andulky lépe. John Gould jim hned dal i vědecké jméno Melopsittacus undulatus Shaw. Jedno latinské přísloví praví ,,nomen omen“ - jméno je vším. V případě andulky to rozhodně platí. Melos je slovo řeckého původu a znamená zpěv, psittacus je řecky papoušek, undulatus je latinské slovo vystihujicí vlnkovanou kresbu peří. A poslední jméno Shaw dostala andulka naa počest svého objevitele. Češi pak z latinského druhového jména undulatus prostě udělali andulku. Dnes je andulka nejoblíbenějším doma chovaným ptákem na světě. Za svou oblibu vděčí andulky určitě milému zjevu, ale taky jejich povahy. Dají se snadno ochočit, jsou milé, společenské a mají schopnost se naučit mluvit. První známá mluvící andulka v Evropě promluvila německy.

Stalo se tak jednoho rána roku 1877, když andulka patřící paní E. Mayerové ze Stuttgartu pozdravila svou majitelku slovy ,,Pojď, zlatíčko, pojď sem!“. Překvapení a následná radost starší dámy musely být obrovské. Talent na řeči se cení i u papoušků: svého času se mluvící andulky prodávaly až za 700 liber.

Andulky přinášejí kvalitu do života

Andulky svým majitelům zpestřují život. Je všeobecně známo, že domácí zvířata mají pozitivní vliv na děti. Ale andulky mohou obohatit život i starým lidem, což je dnes už vědecky potrvzeno. V několika domovech důchodců byly stovce jejich vybraných obyvatel dány na starost andulky. Výsledek po pouhých osmi týdnech byl ohromujicí: ,,ošetřovatelé“ andulek měli znovu radost ze života, a také vztahy mezi nimi a ostatními obyvateli domovů se zlepšily. Lidé si začali sdělovat zkušenosti a zážitky kolem chovu svých malých svěřenců. Život mnohých starších lidí se tím získal nový smysl.

Určování pohlaví

On, nebo ona? Odpověď na tuto otázku je pro chov andulek velice důležitá.

Hlavně proto, že samičky andulek jsou občas značně nesnášenlivé, a to zejména vůči jiným samičkám. Z tohoto důvodu nedoporučuju chovat čistě samičí skupinu, neboť samičky andulek si často nerozumějí a jsou k sobě navzájem agresivní.

U dospělích ptáků se pohlaví dá poznat velmi snadno. Po dokončení juvenilního pelichání se zbarví ozobí nad horní čelistí zobáku. Samci je mají modré, samičky hnědobéžové. U mladých ptáků mívají potíže s určením pohlaví i zkušení chovatelé, neboť v mladém věku je ozobí u samců i samiček stejné – světle růžové nebo světle béžové.

Drobná nápověda: samičky mají kolem nozder velmi tenké, světlé až bílé kroužky.

Ale jistotu má člověk, až když jsou ptáci starší a samčí i samičí pohlavní hormony se provejí naplno. Ale pozor – starším samcům (zpravidla od sedmi a více let) se modré ozobí přebarvuje na hnědobéžové. Jelikož u andulek s věkem stoupá produkce samičích pohlavních hormonů.

Smysly andulek

Kdo chce své svěřence chovat správně, musí jim rozumět, dokázat s nimi vést ,,dialog smyslů“. Kdo neví, že jeho ptáci vidí lépe barevně nebo že vnímají zvuky o úplné jiné frekvenci než my, určitě při jejich chovu bude dělat chyby. Každý smyslový orgán každého živočišného druhu, oko stejně jako ucho, se po tísiíce let vyvíjel a přizbůsoboval životu v určitém prostředí. Smyslové orgány jsou branou k vnějšímu světu, který každý zvířecí druh vnímá jinak. Bohužel mnozí chovatelé význam smyslového vnímání zvířat pro jejich pohodu podceňují, nebo dokonce vůbec neberou úvahu. Vidí zvířata a jejich okolí svýma očima a tento pohled přisuzují i jim. To ovšem může vést k úplně špatným závěrům.

Zrak - Kdybyste se zeptali andulky, která by vám uměla odpovědět, jak se jí libil poslední díl Harryho Pottera, asi byste její odpovědi těžko rouzuměli. Andulka totiž neviděla film, ale pomalé promítání diapozitivů.

Všichni ptáci mají oproti ostatním obratlovcům (savcům, rybám, obojživelníkům a plazům) poměrně velké oči. Jejich očnice zaujímají až 50% objemu hlavy ( u člověka jen 5%). Tato čísla hovoří sama za sebe a napovídají, který smysl je u ptáků nejdůležitější: jednoznačně zrak. Oči umístěné po stranách hlavy umožňují téměř úplné zorné pole kolem dokola. Ani nepřátelé přibližující se zezadu tak nemají téměř žádnou šanci, že zůstanou nepozorováni. Andulka vidí převážnou většinu svého okolí jen jedním okem a jednorozměrně. Dokonce dokáže zaostřit každé oko na různou vzdálenost. Obě oči se také mohou pohybovat nezávisle na sobě. Andulka díky tomu teoreticky může například jedním okem sledovat zem v nejbližším okolí svého zobáku a druhým současně hlídat nebe. Jestli jsou andulky takových věcí opravdu schopné ještě nebylo vědecky důkladně zkoumáno.

Oko andulky zpracovává 150 obrazů za sekundu a lidské oko je za stejných podmínek rozložit pohyb jen 15 – 20 obrazů za sekundu. Pro příklad: promítací stroj v kinech promítne 24 obrázků za sekundu. Oko andulky zpracovává zachycováné obrazy ve zrychleném tempu a díky tomu lépe registruje každý pohyb případného nepřítele.

Všichni papoušci žijí v pestrém světě, proto je jejich barevné vidění lepší než naše. Lidské oko má tři typy světločivých buněk vnímajicích červené, zelené, a modré světlo. Náš mozek zpracovává milióny barevných vjemů. Na stejném principu funguje i barevná televize. Andulka má čtyři poslední vnímá ultrafialovou složku slunečního záření, a nejnovější výzkumy ukázaly, že navíc i fluorescenční (zářivkové) světlo. Objev této schopnosti, která hraje významnou roli při výběru partnera.

Sluch – Hlasy, tóny a zpěvy představují velmi významnou součást světa andulek. Andulky se po celý život učí vydávat nové zvuky, a mají pro to dobrý důvod: hlasové projevy jsou pro ně jako pro společensky žijící ptáky hlavním prostředkem vzájemné komunikace.

Samci mají široký repertoár kontaktních zvuků, z nichž některé dokonce utužují partnerské svazky. Vydávané zvuky hrají významnou roli také ve vztahu andulky k člověku. Andulka patří k ptákům schopným naučit se napodobovat lidskou řeč.Není proto divu, že andulky mají velmi dobrý sluch. Uši andulky se nacházejí ukryty v peří za očima. Ušní boltce chybějí – pro malého létavého ptáka by byly jen zbytečnou přítěží. Dlouho se soudilo, že andulky kvůli své malé hlavě dokážou jen obtížně rozlišovat zvuky vycházejicí z různých míst. Mnohé nasvědčovalo tomu, že jejich schopnost poznat směr, odkud zvuk přichází, není příliš rozvinutá. Moderní věda však tento omyl uvedla na pravou míru. Andulka dokáže rozlišovat směr zvuků stejně dobře jako člověk. Ani její sluch za naším nijak výrazně nezaostává. V jednom jsou andulky napřed: dokážou jednotlivé zvuky lépe rozlišovat časově. Co nám zní jako rychlý, souvislý pokřik, to andulka vnímá jako řadu jednotlivých různých tónů, kterou dokáže neomylně zopakovat. Její paměť na zvuky je fenomenální, zejména zvuky o určitých frekvencích dokáže přesně rozlišovat. To je pro volně žijicí ptáky ostatně podmínkou přežití – přeslechnutí poplašného signálu může být osudnou chybou.

Čich – Celé generace vědců se domnívaly, že ptáci nemají čich. To je pochopitelné, protože ať pozorujete jakéhokoliv ptáka, nikdy ho neuvidíte větřit. Podle toho lze usoudit, že ptáci nic necítí. Ale v poslední době se tento názor změnil. U některých druhů se zjistilo, že čich použivají. Jestli andulky cítí nebo ne, to se, pokud vím, zatím nepodařilo prokázat. Z mého pozorování nevyplývá žádný důkaz. Pro to lze předpokládat , že čich má v jejich životě jen omezený význam, pokud vůbec nějaký.

Chuť – Jak dalece mají andulky vyvinutou chuť, nebylo vědecky pořádně prokázáno. V tomto směru jsme odkázáni hlavně na pozorování chovatelů. Mnohé andulky mají možnost ochutnávat i některá jídla svých chovatelů, přičemž určitým potravinám dávají zcela jasně přednost. To svědčí o výběru podle chuti. Andulky mají rády slané jídlo, sladkému se naopak vyhýbají. Jejich příbuzní – velcí papoušci – mají na jazyku 350 chuťových pohárků (člověk 9000), andulky jsou na tom pravděpodobně stejně. Preference určitého krmení prozradí svým chováním: co jim nechutná, to odmítají a prudkým potřásaním hlavy vyhazují.

Důležité upozornění: Silně kořeněná jídla škodí zdraví andulek. Proto své andulky nikdy nekrmte běžným jídlem.

Vnímání vibrací – Centrum vnímaní chvění prostředí má andulka v nohou. Jako seismograf vnímá každou vibraci půdy nebo jakéhokoliv jiného podkladu, na kterém zrovna sedí. Na to je třeba pamatovat při umístění a ustavení klece: pokud obydlí andulek není chráněno před vibracemi, mohou jeho obyvatelé snadno propadat panice. Proto klece nikdy, ani na pár minut, nestavte například na funkční ledničku.

Andulky jsou hejnoví ptáci. V rámci hejna tvoří menší skupiny nebo páry. Pokud se sameček se samičkou dá dohromady, jejich svazek zpravidla přetrvává po celý život. Kdo chová více ptáků, může to potvrdit. Lze pozorovat, jak se ptáci vzájemně otírají zobáky, pečují si o peří a společně létají na průzkumné lety. V takovém případě není pochyb, že se jedná o pár. Pokud se dvojici ještě podaří vysedět a odchovat mláďata, zůstavají ptáci spolu po celý život. Pár by se rozhodně neměl rozdělovat bez vážného důvodu. Všichni chovatelé potrvzují , že andulkám se po partnerovi stýská.

Život hejna andulek je poměrně poklidný. Není tu žádná přísná hierarchie známá od jiných živočišných druhů. Řád panujicí například na dvoře mezi slepicemi je těmto drobným papouškům cizí. Přesto však mezi nimi dochází k hašteření, hlavně mezi samičkami. Důvod je téměř pokaždé tentýž: boj o potravu. Do tuhého jde však v případě, kdy samičky hledají vhodné hnízdní dutiny. Každá svou dutinu úporně brání až do krve. Jinak však agresivita nehraje v životě andulek nijak významnou roli. To má zřejmě několik důvodů.

Andulky neobývají teritorium, ale stále se přesouvají z jednoho místa na druhé.Jejich životní podmínky jsou velmi tvrdé. Australském vnitrozemí nejsou srážky nijak vázány na roční období. Stává se, že zde celé měsíce – někdy dokonce celé roky – nezaprší. Při hledání zdroje vody tisíce andulek umírají. Agresivita mezi členy hejna by vedla ke zraněním, oslabením a nemocem, což by stavy andulek ještě více decimovalo.

Základním principem pžežití andulek je že se v příznivých časech snaží odchovat tolik potomstva, kolik je jen možné. Na souboje o postavení v hejnu jim při tom nezbývá čas. Strategie přírody je jednoduchá: samečci andulek pohlavně dospívají velmi brzy.

Andulka je typickým hejnovým ptákem, v jehož genech je zapsáno, že potřebuje společnost dalších jedinců svého druhu. Andulky chované jednotlivě projevují menší zájem o své okolí a stávají se apatickými. Často je trápí nuda, protože žádný člověk se jim nemůže věnovat ve dne v noci. Nemají žádného partnera, s nímž by si mohly ,,popovídat“ svou řečí. U mnohých ptáků se pak dostavují poruchy chování. K pocitu spokojenosti andulky neodmyslitelně patří komunikace v její ,,řeči“. Hlasy ostatních ptáků mají vliv na celý organismus každého jednotlivce. Určité zvuky například stimulují tvorbu a vylučování hormonů. Jediné, čeho má osaměle chovaný pták víc než dost, je čas, se kterým ovšem neví, co si počít. Jednotlivě držení ptáci silně trpí nudou, protože jejich duševní a většinou i tělesná aktivita je silně pod normálem. Proto se časem stávají stále apatičtějšími a ztrácejí jakýkoliv zájem o své okolí. Téměř neopouštějí klec a ze všeho nového mají strach. Velmi často se u nich projevují nejrůznější poruchy chování jako například vydávání neustálých naříkavých zvuků, škubání peří nebo sebezmrzačování zobákem až do krve.

Přesto je mnoho andulek dosud chováno tímto způsobem. Ptáci se svým zpěvem navzájem povzbuzují. Bylo prokázáno, že švitoření andulek příznivě působí na jejich hormonální rovnováhu.

Kromě toho posiluje imunitu a přispívá k celkové psychické pohodě. A jakou roli hraje v životě andulek člověk-chovatel? Není pochyb o tom, že velmi významnou. Také je třeba podotknout, že mezi chovatelem a jeho ptáky může vzniknout hluboký citový vztah. Současně ale málokdo pochybuje o tom, že zvíře nemůže člověku plně nahradit lidskou společnost. Je proto překvapujicí, že svým zvířatům mnozí lidé tuto základní potřebu odpírají. Přitom skutečnost je prostá – člověk ke spokojenosti potřebuje lidi, andulka potřebuje andulky. Jakýkoliv jiný způsob chovu andulek není správný s ohledem na jejich přirozenost. Proto když si v obchodě se zvířaty nebo u chovatele vybíráte ptáka, ověřte si, zda se již nespároval s některou jinou z nabízených andulek. Pokud ano, takové ptáky nerozdělujte, ale vezměte si oba.

Chov párů: Ptáci opačného pohlaví si zpravidla dobře rozumějí, a pozorování páru s typickým partnerským chováním je pro chovatele dobrou zábavou. Ani odchov mláďat není problémem, pokud ptákům nabídnete vhodnou hnízdní budku.

Andulky jsou schopny se rozmnožovat většinou jen tehdy, mají-li k dispozici vyhovující tmavou dutinu, v níž mohou snést vajíčka a odchovat mláďata. Volně žijící australské andulky využívají četných dutin v kmenech stromů. Vnitřek dutiny nijak neupravují. Samička zobákem upraví vletový otvor, který bývá většinou kulatý nebo oválný a jehož průměr se pohybuje mezi třemi a šesti centimetry. Tato velikost vletového otvoru je pro andulky optimální, menšími otvory mívají problém se protáhnout jak dovnitř, tak ven. Vletový otvor by ale neměl být ani větší, aby se dovnitř nedostali nepřátelé, větší konkurenti hnízdící rovněž v dutinách a nejrůznější pleniči hnízd odnášejicí vajíčka i mláďata. Těchto nebezpečí jsou sice vaše andulky ušetřeny, ale přesto potřebují vhodnou hnízdní budku. Bez ní to prostě nejde, protože jen v temnotě se samičkám spouštějí hormony řídící snášku a hnízdění.

Chov samic: Tento způsob chovu nedoporučejeme, neboť samičky andulek si často nerozumějí a jsou k sobě navzájem agresivní.

Chov samců: Samci se obvykle snášejí dobře, k rozporům mezi nimi dochází jen vzácně. Chybí jim však společnost ,,něžného pohlaví“, s nímž by mohli partnersky komunikovat. Samci jsou prostě jen samci. Nejsou vzácné případy, kdy se spolu dlouhodobě chovaní samci začnou chovat homosexuálně.

ek